3.srpna 2020

 

Během svého působení v ICT projektech jsem se setkal s mnoha situacemi, kdy se lidé v různých rolích (zadavatel, sponzor, uživatel) fakticky odmítli podílet na odpovědosti za projekt, a to i přesto, že formálně svoji odpovědnost přijali.

 

Jak taková situace vypadá ? Začíná to nevinně ...

Člen projektového týmu přijme návrh schůzky a nepřijde na ni bez omluvy.

Člen projektového týmu slíbí zpracování a dodání dokumentu a nedodá ho.

Ve svých vyjádřeních používá slovní spojení "ano, ale". Například, "plně s vámi souhlasím, ale ...."

Končí to fatálně.

Při akceptaci systému hlavní uživatel prohlásí, že "nemůže převzít systém", protože "při sepisování zadání tomu systému tolik nerozuměl, jak teď".

 

 

Pomiňme teď psychologické kořeny tohoto jevu. S tím projektový manažer mnoho nenadělá. Důležitější je, aby věděl, jak se může v dané situaci zachovat.

Předně by měl vhodně vyjádřit, že se mu daný postoj nelibí a že bude vyžadovat jiný. Přijetí odpovědnosti. Podstatnou částí řešení je .... prevence.

 

V průběhu času jsem si osvojil kompilaci triků a různých komunikačních technik, kterým souhrnně říkám řízení odpovědnosti. Je to směs komunikačních postupů a cílené řídící práce.

Tak tedy například, když mi někdo říká "ano, ale", nepřecházím jeho výrok mlčením, a rekapituluji jeho výrok slovy "takže vlastně říkáte NE". ("Anoale" je vždy skryté ne).

Když připravuji vlastníka procesu na zadání jeho požadavků pro vytvoření systému a potom na převzetí vypracovaného díla, velmi jasně mu sděluji, že od něj budu chtít, aby pronesl výrok ANO ANO, NE NE (jak stojí psáno v bibli) a následné vytáčky mě nebudou zajímat. Dopředu ho upozorňuji, že při definici si musí dávat pozor na to co chce a potom to nemá měnit a musí výsledek přijmout.

Abych mohl řízení odpovědnosti cíleně provádět, musím postupovat systematicky a plán odpovědnosti si připravit stejně pečlivě, jako například plán kvality.